Literární soutěž- O závod s časem

30. dubna 2012 v 16:29 | Marky
Další slohová práce, jak jsem již někdy slibovala. Je to na literární soutěž na téma O závod s časem, jak už jsem zmínila v nadpisu. Je to sice trochu delší, ale podle mě to stojí zato si to přečíst, no ikdyž... :D

Závod s časem
Záře reflektorů, podium, diváci… Crrr. Probouzím se ze snů. Vytáhnu ruku a nahmatám tlačítko na mém budíku a znova se zachumlám zpátky. Propadám do říše snů. Stejný sen, ale pak taková rána. Nevím přesně, jestli to byl jen můj sen, nebo skutečnost, ale jedno vím jistě, zaspala jsem. Devátá hodina pryč. Rychle vyběhnu z postele. Hodím na sebe první oblečení, co mi padne do ruky, a utíkám na autobus. Ještě u dveří si vzpomenu na mobil, musím se pro něj rychle vrátit. Třicet dva schodů nahoru a třicet dva schodů dolů. Pěkná rozcvička po ránu. Zamknu dveře a utíkám po silnici. Na zastávce si vzpomenu na batoh, jenže je pozdě. Autobus už mi přijíždí. Rychle se rozmýšlím. Vrátit se domů pro batoh nebo jet autobusem? Otočím se a utíkám zpátky domů. Stojím u dveří a nemohu najít klíče. Celá nervózní a naštvaná prohledávám všechny svoje kapsy. Až v té poslední objevím klíče. Odemknu dveře a utíkám po schodech. Vezmu batoh a utíkám dolů. Tak to už je dneska 128 schodů a minimálně tři kilometry po silnici. Myslím, že by mě naše učitelka Chrpová pochválila, jen tak mimochodem, je to naše tělocvikářka. Utíkám na zastávku a hledám v jízdních řádech další můj autobus. Deset, jedenáct, dvanáct, jedna, dvě hodiny. Cože, až ve dvě hodiny? Nemohu tomu sama uvěřit. Rychle utíkám na vlak. U nepříjemné baby, která by se pořád vykecávala, si koupím lístek do Brna. Sednu do vlaku, který jak předpokládám, jede do Brna, a usedám na sedadlo celá vyčerpaná. Je teprve něco málo po desáté a už toho mám dost. To nám to pěkně začíná. Strčím si sluchátka do uší a poslouchám svoji oblíbenou skupinu, zavřu oči a začínám snít. Z mého snění mě vytrhne až poklepání na rameno. Rychle sebou cuknu. Průvodčí. Nevím, jak dlouho tu stojí, ale myslím, že dlouho. Vyndám sluchátka a podám mu lístek. Koukne na mě a povídá: "Slečno, máte špatný lístek." Seberu lístek zpět, kouknu a vidím to, co jsem viděla prve. Brno. Pan průvodčí má na saku jmenovku Valentýn Žabička. Musím se usmát. Ale hned mu s úsměvem odpovím: "Mám lístek do Brna, jedu do Brna tak…" "Ale slečno, tohle je vlak do Liberce, to jste si nevšimla zelenožlutého nápisu?" Nevychovanec, ani mě nenechá domluvit. "Jak vidíte, nevšimla." Odseknu mu. "To je mi líto, ale na další stanici musíte vystoupit." Bla bla bla… Naštvaná seberu svůj batoh a vylézám z vlaku na nějaké zastávce Žabinec. Jak trefné. I přesto všechno se musím usmát. Ale nevím co dál. Ty slova mi v hlavě stále zní. To je mi líto, ale musíte vystoupit. Stojím na zastávce a nikde nikdo, musím se vydat pěšky. Podle navigace v mobilu se právě nacházím ve Vídni. Fakt pitomá navigace. Naštvaně zastrčím mobil do kapsy a pokračuji v cestě. Dojdu do nejbližší vesnice, ani nevím, jak se jmenuje, ale vím, že je to pěkná díra. Nikde nikdo. Naproti mně se najednou objeví mladá paní s kočárkem. Přijdu k ní a jako slušně vychovaná holka ji pozdravím. Odpoví mi a já se jí snažím zeptat, kde se nacházím. Pokud mi nelhala, tak se právě nacházím v Loukově. Vůbec netuším, že to existuje. Ani jsem to nečekala, ale nabídla mi svezení jejím bratrem do Prahy. S radostí jsem kývla. Její bratr, který se jmenoval Honza, a bylo mu 19 let, mě nabral do auta a už jsme jeli. Usadila jsem se na přední sedadlo a zarytě mlčela. Jak bylo vidět, Honza se snažil zahájit konverzaci, ale já mu to moc neulehčila. Na všechno jsem odpovídala hm, ne a to bylo vše. Zasnila jsem se a představovala jsem si, jak kráčím po podiu, všude samá světla… Najednou auto cuklo a my se zastavili a oba jsme zakleli. Honza asi kvůli autu, ale já rozhodně kvůli snu. A jen řekl: "Došel benzín." Otočím se na něho a nevychovaně mu odpovím: "A co já s tím?" Jediné štěstí bylo, že nedaleko byla čerpací stanice. Honza tam odešel a za chvíli byl zpět. A znova jsme jeli, ptal se mě, kde chci vysadit, ale já mu jen řekla, že je to jedno. Vysadil mě na začátku Prahy a odjel. Šla jsem na stop. Snad hned první auto mi zastavilo. Nasedla jsem a jeli jsme. Tomu chlápkovi mohlo být tak přes 30. Měl krásně vyhřívané sedačky. Pokud se nemýlím, byla to stříbrná Octavie. Dojeli jsme do Pardubic a já mu přesně řekla, kde chci vystoupit. Vyhověl mi. Vytáhnu mobil, abych zjistila, jak jsem na tom s časem. Dost špatně, sedm hodin pryč: "Sakra, sakra, sakra," zaklela jsem nahlas a rozbrečela jsem se. Můj sen se zhroutil. Moje jediná šance je pryč…
Je mi jasné, že jsem prohrála závod s časem. Všechno se proti mně spiklo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama