Naše poezie,prózy,slohy

Co dál?

12. října 2012 v 3:09 | Marky
Tak už jsem se taky dostala do devátého ročníku a čeká mě výběr školy. Velký problém je v tom, že vůbec nemám tušení, co bych chtěla dělat a co by mě bavilo. No a to je potom doooost špatný...
Na jednu stranu se těším až vypadnu z té pakarány, protože se tady- u nás na základce, hodnotilo docela nespravedlivě.. No, ale nebudeme si lhát.. Kde se v dnešní době už vůbec hodnotí spravedlivě..? Ale na druhou stranu se zase netěším, že se budu muset rozdělit s kamarádkama, který miluju :D :) Čistě kamarádsky! :P Jak jsem tady psala, že se hodnotí nespravedlivě, tak bych ted jednomu učiteli křivdila.. Jeden jedinej učitel u nás hodnotí opravdu spravedlivě.. :) Ale je zase fakt, že jeden učitel mi nadržuje... :D Tuhle větu jako bych "neřekla".... :D Ale nemyslete si, že jsem nějakej tupec, to fakt ne... celou základní školu jsem zatím jela se samíma jedničkama, ale myslím, že ted v devítce si to asi trochu pos.. pokazím :D Učitelé jsou nějak přísnější a chtěj po nás učivo ze šesté třídy, no kdo si to má pamatovat?! :D
Ale chtělo by se to vrátit k tématu....!! :D Co bude po základce..? Nemám ponětí!! :D Chtěla bych jít na gymnázium, ale strašně moc se bojím přijímaček.... Strašně se rozklepu a neudělám ani čárku.. Ano, to jsem přesně já, bohužel... No, ale je jasný, že se to nestává jen mě..? Nebo snad ano? :D Podle mýho se přijímaček bojí úplně každej, něco jako maturita, akorát že maturita je teda zase těžší no... :D Takže vlastně blbý srovnání...
A závěr z toho všeho..? Učitelé, neštvěte nás pořád s tím, kam pudeme, když mi to sami nevíme!! :P :D A pro ty, co taky nemají tušení kam půjdou... Nelamte si s tím hlavu, nějak bude... :) Ale né, že se na to úplně vykašlete, aby jste to pak nesvedli na mě :D :D


Dnes jedem do rána, žijem nonstop. Žádný stres zábava......
Tak z toho si vemte ponaučení! :D :) Ale o vodce tu už není ani zmínka :P




Ach bože.. :D

28. září 2012 v 0:04 | Marky
Jelikož sem ted nemocná a už mě fakt nebaví ležet v posteli a čučet na telku, tak jsem si půjčila sestry starej notebook... :D Sice je to pěknej křáp, ale pořád lepší než nic.. :D Že? :D
Jak jsem psala, dost se nudím, tak lezu na různý chaty. Samozřejmě slušný!! :P :D Ale ti lidi, co to tam píšou, si snad myslí, že vlezli na nějaký porno stránky.. :D Píšou tam takový ty nadržený věci, fuj, hnus.. :D Ale horší je, že na to reagujou desetiletý holky.. A ještě horší je, že těm nadrženým prasákům posílaj svoje nahý fotky...!
Ještě si vzpomínám, jak jsem byla tak o dva roky mladší a jeden "kluk" mi napsal, že mu mám poslat svoje nahý fotky... Já si to musela číst pořád dokola a pak jsem mu napsala vyčerpávající nadávku :D :D Nojo, ještě jsem neměla rozum, stačilo dát nahlásit nebo tak a bylo by to.... :D Ale pak už mi nikdy nenapsal... :D Neříkám, že mi nepíšou nějací prasáci, ale prostě to ignoruju :D A nebo když mám náladu, tak si snima píšu a dělám si z nich srandu....... :D Nojo, já jsem hold pubertačka, ale tak blbá fakt nejsem, abych posílala někomu svoje nahý fotky...!!
Stává se vám to taky? :D Jaký s tím máte zkušenosti..? :D


Literární soutěž- Požární ochrana očima dětí

12. června 2012 v 0:01 | Marky
Ahoj! ;) omlouvám se, že sem tedka skoro vůbec nepíšu, ale jsem zaneprázdněná... No, ale musím se vám pochlubit. Nedávno jsem napsala slohovku na téma Požární ochrana očima dětí. V okrese jsem vyhrála druhé místo, v kraji první místo a postoupila jsem do celostátního kola, ale myslím, že jsem se neumístila... :D Ale i tak jsem strašně ráda, vůbec jsem to nečekala... myslím, že diplomy dodám později... :D A ted už se můžete začíst do mého příběhu...

Sedím na židli ve svém malém pokoji a maluji obrázek naší Micky. Micka je podle mě velice rozmazlená a líná, ale řekla bych, že jen díky mě. Zrovna maluji šedé pozadí, když vtom se ozve velká rána a hrozný křik. Vstanu ze židle a běžím se podívat na chodbu, co se děje. Jen pro informaci, já s naší rodinou bydlíme v panelovém domě v pátém patře. Už když vyjdu na chodbu, tak mi něco nehraje. Cítím kouř. Hrkne ve mně. Když se nakloním přes zábradlí, tak nic nevidím, jen slyším ženu, jak křičí, ať už někdo konečně zavolá hasiče. Rozbuší se mi srdce. Stojím a nevím, co mám dělat. V panice zapadnu zpátky do našeho bytu. Sednu si na podlahu a opřu se o dveře. Chytím vyděšenou Micku a muchlám ji v náručí. Houkání sirén je čím dál hlasitější. Nevím, jestli to jsou jen halucinace nebo skutečnost, ale cítím, jak se celý dům chvěje. Něco mi říká: "Sakra, tak už vypadni nebo tu umřeš," jenže já nejsem schopna pohybu. Moje tělo mě nechce poslouchat, jako by nebylo ani moje. Chci křičet, kopat, ječet, prostě se dostat ven, ale nezmůžu se ani na jediné slůvko, natož na pohyb. Jsem v šoku. Až se po nějaké chvíli trošičku vzchopím, vyběhnu na chodbu. Jenže je pozdě.
Plameny jsou už na schodišti. Z kouře mě štípají oči. Ale i přesto klepu na sousedy okolo nás. Ale nikde nikdo. Všichni utekli a na mě si ani nevzpomněli. Nechali tu patnáctiletou bezbrannou holku. Rozbrečím se a snažím se uklidnit. I přestože jsem v šoku, slyším dole křik. Asi nějakého muže, jak volá, jestli je ještě někdo nahoře… Po nějaké chvilce si uvědomím, že jsem tu stále nahoře já. Začnu křičet: "Pomoc, já jsem ještě tady!" Nevím ale, jestli mě někdo slyší. Doufám, že ano, ale jistá si tím vůbec nejsem. Musím něco rychle udělat. Díky proudícímu vzduchu se plameny blíží strašně rychle. Utíkám do pokoje a vykloním se z okna a znova křičím, jak nejvíc můžu. Myslím, že něčí pozornost jsem upoutala. Ale jistá si jsem, až když zahlédnu hasiče. Snaží se na mě něco volat, ale já ho vůbec neslyším. Otočím se zpátky do pokoje a utíkám se podívat na chodbu našeho bytu. Ihned se rozkašlu. Musím se opřít o zeď, jinak bych nejspíš upadla. Snažím se dýchat, ale moc mi to nejde. Pomalu chci jít dál, ale vtom dole opět něco vybuchne. Celý dům se rozklepe. Část schodiště se zřítí. Celá roztřesená se vrátím do bytu. Zavřu dveře. Snažím se pod ně nacpat mokrou utěrku, pak zavřu všechna okna, aby oheň neměl kyslík. Ale znova se vracím k oknu. Vykloním se a slyším, jak někdo volá, jestli jsem v pořádku. Zakřičím, že ano, ale hned se rozkašlu. Prý se za chvíli z toho pekla dostanu, jen co se ke mně dostane plošina. Mám neskutečný strach. Zase výbuch, tentokrát o něco silnější a je mi jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Celý dům se zachvěje, až upadnu na zem a udělám si něco s nohou. No bezva, pomyslím si. Chytnu se o radiátor, abych se dostala do okna. Jakž takž stojím a přidržuju se o parapet. Už vidím, jak se vysouvá plošina. Aspoň malá naděje zbyla. Plameny se už dostaly do našeho bytu a strašnou rychlostí se dostávají do mého pokoje. Otočím se zády k oknu. Jenže to jsem neměla dělat. Další výbuch a já zády přepadnu oknem. Slyším křik, jenže mě už je to všechno jedno. Jen padám a padám… Celá propocená vyskočím z postele a uvědomím si, že všechno to byl jen sen. Musím si oddychnout. Takové peklo bych tedy opravdu nechtěla nikdy zažít.


Čeho se bojím

9. března 2012 v 13:36 | Marky
Jak už jsem zmiňovala, ráda píšu slohovky a tady můžete si můžete přečíst moji první práci, kterou sem dám. Psala jsem ji asi před dvěma roky. Byla poslána do literární soutěže a neuspěla, ani se nedivím. A teď už se můžete začíst do kratičké úvahy...

Téma mé literární soutěže zní: ,,Když se tak trochu bojím". Dlouho jsem přemýšlela o čem psát. Člověk se může bát hodně věcí. Vždyť celý život se bojíme, strachujeme se, že se něco stane, ať nám nebo našim přátelům.
Vždyť i miminko, které pláče se bojí, protože není v náruči své matky. Když povyroste, bojí se čerta a různých strašidel. Postupem času, když vyroste, zjistí, že žádná strašidla neexistují, ale i přesto se jich mohou bát. Strach je součástí života každého z nás. Vždyť nikdo není nebojácný. Každý z nás se bojí, i když si to třeba nepřizná a hraje si na hrdinu, který se ničeho nebojí.
Já se bojím spousty věcí a nestydím se za ně. Bojím se, když se večer vracím domů a je tma. Myslím si, že v dnešní době se není čemu divit, že se bojím. Řekla bych, že lidé, kteří se bojí chodit sami domů, ve tmě (v noci) je více. Také se bojím toho, aby se nestalo něco mé rodině, prostě lidem, které mám ráda, a na kterých mi záleží. Ale mojí největší fobií jsou hadi a pavouci. Když vidím tyto ohavná zvířata, tak se mi ježí chlupy na těle.
Určitě je více věcí, kterých se bojím, ale zrovna mě nic nenapadá. Podle mého názoru není žádnou ostudou přiznat se, čeho se bojíme. Vždyť nikdo není bez chyby. Každý se něčeho bojí někdy i sám sebe.
 
 

Reklama